Ztroskotané vědomí 

 

Výstava je asambláží, inscenací, expandovanou malbou a zároveň intimním prostorem. Díla odkrývají aspekty vnímání reality, které pracují pod povrchem vědomí jako kaleidoskop obrazů. Nevědomá část mysli je odkladištěm našich životních prožitků, citů, vztahů a rozhovorů, které jsme kdy vedli, i databází zděděných zkušeností našich předků, ke kterým již nemáme přímý přístup. Obrazy reprezentují zapomenutou obavu, rozkoš, snění nebo těžce rozluštitelný vnitřní obraz neurčité vzpomínky. Vyjevují momenty z vnitřních krajin nevědomí, které obývají zvířata, lidé a hybridní bytosti v neurčitém vztahu blízkosti. Charaktery zosobňují to, co o sobě druhým neříkáme, o čem nemluvíme, někdy ze studu, někdy ze strachu být zranitelní a jindy z neschopnosti vyjádřit a chápat, co se v nás děje. Štefanigová nechává v procesu malby vyplouvat na povrch „ztroskotané vědomí“, které je plné nejistot, vnitřních démonů i niterného úžasu, jež se v čase mění a v obrazech splývají v jedno. Princip tekutosti se projevuje v anatomii zobrazovaných bytostí i ve způsobu práce. Autorka přemalovává, rozstřihává a znovu sešívá již „hotová plátna“ do stále nových krajin. Destrukce a remix starých pláten jsou zároveň osobní inventurou i ventilem z frustrace nad množstvím vytvořeného materiálu; touhou oprostit se od přemíry vjemů a pocitů, které se odrážejí ve vlastní tvorbě. 

 

Naše vnitřní krajina není nikdy hotová, je proměnlivá, a proto každý obraz může být pouze snímkem, nahlédnutím do jednoho určitého stavu. Galerijní instalace je scénou, která umožňuje vstoupit do momentů této nevědomé krajiny. Návštěvník putuje těkavými dojmy, jež jsou fluidní i zdánlivě zamrzlé. Scéna je formou intuitivního rozhraní, imerzivní procházkou krajinou knihy nevědomí; sladké a nevinné jako v Alence v říši divů od Lewise Carrolla, nebo temné a složité, takzvaně správně „dospělácké“ jako V melounovém cukru od Richarda Brautigana. Zkušenosti, které dokáže autorka přesně zobrazit, všichni známe. Jsou to vztahy, emoce a představy, o kterých všichni víme, jen je málokdy umíme vyjádřit. 

 

Díla sama o sobě nemají přesně stanovené mantinely, autorka nechává do procesu vstoupit intuici. Práce s intuicí nicméně neznamená rezignaci na kritický odstup, vědomé hodnocení a koordinovanou adjustaci díla. Ze spontánně rozstříhaných a znovu sešitých pláten vzniká koláž a gestické tahy na barevných plochách sešitých do tvaru symbolických těl, dávají vzniknout hybridním bytostem. Šelmy a koně mohou mít lidské vlastnosti a chtíč i bolest mohou nést lidskou podobu. V lemu se skrývají perly děje. 

 

Návštěvník jako aktér prochází inscenací, která mu umožňuje prožít intimní moment s každým objektem a nahlédnout pod povrch konstrukcí, jež stojí za jeho vztyčením či zavěšením. Scéna nechává nahlédnout i zadní části pláten, kde je zřejmý proces tvorby a kde je možné znovu zvážit každý steh, každý tah. Je to forma obnaženosti a dekonstrukce, kdy je z lícové strany díla vidět pevný vizuální narativ, zatímco rub odhaluje materialitu procesu i jeho křehkou konstrukci. Konzistence scény se rozpadá s pohybem po galerii. Návštěvník se prochází po jevišti nevědomí, které běží v pozadí všedních povinností. Vše tvoří přehršel vjemů, zdánlivý chaos zkušeností, které se do hrsti nevejdou. 

​

​

​​

​

​

links:

​Denisa Štefanigová: Shipwrecked Mind – Invitations AFAD

​

Artalk – Denisa Štefanigová v Galérii Medium